Příběh Vlka

1. Kpitola

Kira

Už zase utíkám, a proč? To je složitý. Nenávidí mě. Už se to zase stalo, obviňili mě bez důkazů. Prej jsem napadla člověka. Což, není pravda. Byl to jen špatně vychovaný pes se zákeřným páníčkem. Co to způsobyl. Všichni to vědí a přezto mě obvinily.
Jsem Vlk, a zároveň i člověk. Mám dobré smysly a dokážu vicítit strach i lež což se mi hodí. Všichni nás znají, ale málo lidí nás přijme. Bojí se. I když dobře vědí že lidem neubližujeme. Za to, bohužel může jedna smečka, která v minulosti vyvražďovala lidi a oni nám teď nedůvěřují.
Budu žít hodně dlouho, můj průměrný věk dožití bývá kolem 600 let, někdy i déle. Málo vklů se dožívá své vlastní přirozené smrti. Nejstarší vlk kterého znám z viprávění je 750 let starý, což je úcty hodný věk.

No což, zase se přemístím a začnu od znova a snad se už nebudu muset stěhovat.

Jmenuji se Kira Darkness. Je mi teprve 25 let. A vlkem jsem už od narození. Měním se podle své vlastní vůle, jen o úplňku nemám jinou možnost a musím být ve Vlčí podobě.
Mám sněhově býlou srst s krvavě rudýma ouškama, moje záda vypadají jako by je někdo zlil a postříkal krví zároveň. Oči mi žhnou rubínově zelenkavou barvou.
Když jsem ve své lidské podobě, tak vypadám niak zvlášť odlišně od ostatních. Až na moje vlasy, které mám dlouhé a husté až pod zadek, jsou bílé s jemným nádechem do stříbrna a krvavě rudou ofinkou mírně padající do obličeje. Většinou mi lidi ty vlasi závidí a obdivují, ale podle nich poznají že nejsem obyčejný člověk.

............................................................................................….....................................................................................................................................

Běžím hodně dlouho, chci být od toho města co nejdál to půjde. Už jsem na cestě několik týdnů, když narazím na menší město. Před tím jsem se vždy uchilovalo do vesnic. A jak to dopadlo? Do vesnice už nikdy nepáchnu a do velkých měst se mi nechce je tam moc hluku. Takže malé městečko s 30 000 obyvately bude příjemná změna. Snad tu splinu s davem.

Procházím zatím lesem co obklopuje tohle malé město. Les je klidný a tichý, a hlavně zdravý a to jsem mi na tom líbý. Je tu i velké jezero a v něm i ryby. To ve vesnicích nikdy nebylo. Zarazím se když jdu okolo. Obešla jsem skoro celé město a připadá mi, že tady v tom městě žije jen jeden vlk a vypadá to na samce a samotáře. To je zajímavé. Já nemám smečku, a proč taky? V té kde jsem byla a narodila zároveň byla vyhazena lidmi. A přes to všechno jsem na lidi nezanevřela jen si dávám na ně pozór.
Počkám až se setmí a vejdu za tmi do města. Moje vlčí podoba je větší než u normálních vlků a koor když jsem čistokrevná a od narození. Ti co jsou na vlka přeměněny kousnutím jsou menší a slabší, nepřisuzuje jim právo býti vůdci smečky. Ale mohou být její součástí.

Nomálí vlk má v kohoutku 70cm. Člověk přeměněn na vlka má v kohoutku 120cm. Za to čistokrevní mají v kohoutku 150cm a samci mívají vždy o 10-40cm více u jakého koliv druhu.
Jenomže já už ve svých 25 letech mám 150cm což je max a to stále rostu ve vlčí podobě až do svích 30 let.

Procházím parkem a rozhlížím se tu. Namířím si to přímodo ulic a nevadí mi když mě někdo spatří. A navíc všichni vědí co jsem zač  a tak je zbytečné se skrývat. Navíc pro nás dobré je to, že vydali zákon co nás chrání před lidmi, nesmí nám ubližovat. Jinak jsou za to odsouzeni. Ale i my jsme hlídáni abychom nic nevyvedly.

Všude je ticho, jen vítr si tu hraje s hromádkami listí. Pěkné město to je. Uvažuji kde by bylo nejlepší přečkat noc. V lese se mi nechce ale na ulici je to zas blbé. Hledám dál. Je tu soustu budov a různých zákoutí. Park tu mají jen jeden ale za to je velikej. Dokonce jsem našla i obchoďák, obrovskou školu a i veteriární klinyku. Ta mě zaujala nejvíce. K zvířatům jsem měla vždy dobrej vztah a to i přes to že jsem vlk. Jako vlk zvěř lovím a jím a přes to mě mají rádi a nebojí se mě. Tak to bylo vždycky u mě a všem to připadalo dost divné. I mě samotné, protože jsem věděla ještě od mé matky že se nás zvež většinou straní ale že nás přes to respektují a když jim nejdem po krku tak si náz jen nevšímají a ignorují nás.

Jsem ráda že tu je veterinární klinika. Mohla bych viužít toho že si rozumím se zvířaty a dostat tam práci a snad i ubitování. Ta klinika je veliká a vypadá to, že tam je i obytná část něco jako koleje na škole. Hmmm a za klinikou se rozprostírá velký les co obepíná celé tohle město.

Přijdu ke klinice a prohlížím si jí. Vipadá že je nová a dobře udržovaná. Před budovou jsou dvě veviké sochy, Jedna z nich je Lev a druhá je Vlk. Zajímavé, mají tu u nich i malí popis. „Jin a jang, kočka a pes, černá a bílá, odlišnost je různá, ale to nás nerozpojí naopak spojí nás to v jeden celek.“
Vypadá to, že bych v tomhle městě mohla konečně najít své místo.
Začíná pomalu svítat a tím se mi odhaluje překrásný výhled na zahradu patřící ke klinice.
Dobře jsem rozhodnutá v tomhle městě se usadím. Počkam tady u dveří až tu někdo pujde abych se zeptala na ubytování a nějakou práci. Zavřu oči jsem unavená.

Něco mě šimrá na nose, zvrtím se a tlapou si otřu čumák, znova cítím že mě něco šimrá. Na to už otevřu oči a hned je zase zavřu. Do očí se mi dostalo odpolední sunce. Zase je otevřu teď je to lepší,  rozhlédnu se po okolí, skoro nikdo se nepozastavuje nad tím že tu jen tak ležím, jen pár dětských zvědavých očí na mě upírá svůj zrak.
Všimnu si, že předemnou někdo stojí. Vzhlednu k oné osobě, protože stále ležím. Člověk? Né z něho cítím známí pach a to vlka. Je jako já? Je to také vlk? Pozvednu jedno obočí a prohlédnu si ho od hlavi až k patě.
Je vysoký  dobře rostlý. Vlasy má delší seplé gumičkou do volného culíku, jsou černé s jednim pramínkem bílé. Oči má cihlově nahnědlé. Z mého přemýšlení mě proberou jeho slova.

Potřebuješ něco? Že tu ležíš a spíš.

Vstanu a oklepu se, nemohu mluvit v mé přeměně a on to ví tak proč se mě na to ptá? Natočím hlavu tak aby pochopil mojí otázku. Myslíš to jako výžně?

Promiň, teď mi to vlastně došlo, pojď za mnou. Půjdem vchodem kudy sem vodíme vetší zvířata jako jsou koně a tak.

Přikývnu na souhlas. Jdu za ním. Nešla bych jen tak za ním pokud by to byl jen člověk. Nedůvěřuji lidem přeci jen jsem se v nich už hodněkrát zklamala. Procházíme tou velikou zahradou. Je nádherná. Jsou tu koně co se tu pasou. Jakmile zmerčí muže předemnou a mě tak odklusaj do bezpečné vzrálenosti. Ale nepřipadá mi že by se bály spíš to vypadá na respekt. A, a úctu?  Zahnul k velkým vratům které následně hned otevřel. Pobýdl mě ať vejdu, jen co jsem vešla zase je zavřel.

Tady máš. A přehodil přeze mě velikou deku bych se mohla přeměnit.

Začla jsem se přeměňovat. A jen šlo vidět jak se něco pod dekou schované zmenšuje. Vykoukla mi z pod deky jen hlava a jinak jsem byla celá zabalená. Sedím na zemi musím si odpočinout než se postavím. Bala jsem několik týdnu jen ve vlčí podobě.

Děkuji ti.
Není za co. Proč jsi ležela před klinikou?
Já, nevěděla jsem kam mám jít, tak jsem si myslela že bych tu mohla pracovat a snad i přebývat?      Zeptala jsem se s obavami co se dozvím.
Ty chceš tady pracovat?
A..ano ráda bych. Mám ráda zvířata a oni se mě nebojí naopak furt za mnou chodí tak jsem si myslela že by se to dalo viužít.

Podíval se na mě se zamyšleným pohledem. Asi přemýšlí. Snad mě tu nechá a snad tu budu moct pracovat. Jinak bych musela pokračovat dál a to se mi nechce.

No mám takovej nápad právě si hledám nějakou asistentku, ale lidi se ke mně moc nehrnou. Nedůveřují mi na tolik aby se mnou takto spolupracovali. Přes to že tu jsou mezi námi dobré vztahy. Ale každej novej zájemce se bojí. A já potřebuji někoho kdo by mi pomohl se zvířaty mě se zvířata trochu bojí není to tak zlé ale když je zvíře nemocné není ho dobré ještě k tomu stresovat. Takže co ty na to brala bys to.

Nadšeně přikývnu a vyskočím hned na nohy. Jak jsem se tak rychle postavyla, podlomily se mi nohy. A padám k zemi. Je mi jasné že to zabolí, nemohu to niak zastavit jak jsem zamotaná do té deky. Něco je ale jinak, žádný náraz nepociťuji. Otevřu oči a zjišťuji že mě stihl zachytit abych nespadla.

Děkuji.

Pomohl mi vztát a doprovodil mě k židly. Posadil mě na ní. A přinesl nějaké jednoduché černé šaty do zvonu tak ke kolenům a dokonce i spodní prádlo. Nechápavě se na něj podívám.

Obleč si to ať tu nechodíš nahá, provedu tě tu a pokud ti to nebude vaďit tak te odvezu ke mně domů tady na klinice není prázdný pokoj.
Dobře. Nerotestuji jsem ráda že budu mít práci s milovanýmy zvířatama. Ale to že budu bydlet nebo spíš obývat stejnej byt jako on mě trochu děsí. Přeci jen ho neznám. Obleknu si spodní prádlo. Překvapí mě že odhadl mojí velikost hned. Šaty mi padlou jak ulité.

Jak se jmenuješ? Když už budeš se mnou pracovat a i bydlet. Na to se usmál.
Jsem Kira. Kira Darkness. Jsme čistokrevná pokud se chceš zeptat i na tohle.

Pousmál se, nejspíš se na to chtěl zeptat.

Já jsem Itachi Uchiha. Také jsem čistokrevný a ředitel téhle klinyky.

Vivalim na něj oči tak tohle jsem nečekala že by zrovna Vlk mohl vest celou kliniku.